Vůle, Planoucí ocel! Kapitola 2

26. července 2010 v 13:01 | Medraen Soulflyer |  Moje vlastní tvorba
Ze tmy se vynořila mladá dívka a začala tančit. Nejdříve sama, já jsem se jen díval z povzdálí, ale jakmile mě uviděla tak se během několika otoček dostala do mé blízkosti. Vypadá velmi elegantně, její kroky jsou pečlivě mířené a celý její postoj s její ladnými pohyby tvoří dokonalou křivku půvabu. Usmála se a chopila se mých rukou. Moje volba je jasná. Zapojím se do tohoto tance spolu s ní jako svou společnicí. V ozvěnách valčíku jsme se točili sem a tam, bezcílně, vychutnávajíc si atmostféru našich pečlivých krokových sestav. Vlasy zlaté jako slunce vlály za mou společnicí, mísící se s mými hnědými. Naplňoval mě pocit naplnění, spojení a dokonalosti. Rozesmála se a pustila mé ruce, odstoupila a začala v kruzích tance zpívat píseň:

 Ï když jsme odlišní stejně jsme společně,
vždy jsem tu byla tak proč jsi mě neviděl?

Naše sny plní se jdeme dál statečně,
tak proč se chováš dál jako můj nepřítel?

Tvé přání mou lásku nemohou zastavit,
i tak se sobecky snažíš dál prosadit.

Bojuješ proti mě tady a dokonce,
bylo by to jako země bez slunce.

bez tvého dotyku, pocitu touhy,
vypadají všichni jako šmouhy.

Není proč se bát já ti neublížím,
jen tvůj důvtip trochu přiblížím,
nebeským výšinám kde není strachu,
vždyť nemusíš se válet dole v prachu.

když teď máš mě, neboj se pádu,
Vše přichází, i já jdu.

Jsem s tebou v dobrém i ve zlém,
je tu jen jedinný problém.

Misaki všechno je v tobě!
Tak nauč mě něco o sobě.


Zasmála se zvonivým smíchem a zastavila se několik centimentrů před mojí tváří.

,,Brzy se setkáme." Její oči se vpíjely do mých.

,,Cynthio." Cítil jsem pronikavost jejího pohledu.

,,Misaki, je čas se probudit." zašeptala a políbila mě.


Otevřel jsem oči. Svět mě vítal rozmazaným shlukem barev, které se mýhaly přímo přede mnou Zatočila se mi hlava a cítím, jak mi proudí čerstvý vzduch do plic. Pomalu se mi vrací cit. Ležím na něčem tvrdém a chladném, je to opravdu nepohodlné. Ale na opak cítím velmi příjemný pocit na mých rtech. Je to tak teplé a měkké. Oh ano! ta tajemná dívka v mých snech ... dala mi polibek-tak to proto. Cítím jak mi čerstvý vzduch vane přes hrudník. Kde to jsem? Zrak se mi zaostřil a spatřil jsem modrou oblohu nade mnou. Modrou oblohu a kouř. Rychle jsem se posadil protože moje podezíravost mi nedala. Ale co to? Nemůžu hýbat pravou rukou?! Aha někdo mě za ni drží. Dívka spící vedle kamene na kterém zrovna sedím. Vypadá jakoby usnula když o mě měla starosti. Usmál jsem se. Ale ne! Pohnula se. Asi jsem ji probudil svým nedbalým chováním.

,,Dobré ráno ospalče, ah omlouvám se, komandére Misaki." usmála se na mě ale jde vidět že má stále starosti, jak v jejím hlase, tak v jejím výrazu.
,,Nech těch formalit, i když jsem tvůj nadřízený tak od tebe to nechci slyšet." Odpověděl jsem naoko unaveným hlasem. ,,Nemu."
,,No vidím že jste v pořádku KOMANDÉRE, tak já zmizím někoho tu máte." A zmizela za nejbližší skálou.
,,Ta Nemu vždycky provokuje... no co s tím."

 ,,Komandáre Misaki, přináším hlášení." Ozvalo se z druhé strany. Byla to důstojnice přes stav lodě.
,,Prosím." Požádal jsem ji.

,,Při nárazu jsme přišli o třetinu posádky komandére. Jsme bez ochrany, protože modul s ubytovanými mariňáky byl ustřelen ještě ve vesmírném prostoru. Vysílací zařízení bylo zničeno, stejně jako všechny energetické systémy při zásahu elektromagnetickým výbojem."

,,U Císaře." Vydech jsem. Takto jsem to dopracoval. Tolik lidí jsem zklamal... a mrtví... Takto jsem si to nepředstavoval. Důstojnice si všimla mých rozpaků a s mávnutím ruky odpověděla: ,,Jste tu nový že? Jako v celém impériu myslím. Časem zjistíte že je tu všechno temnější než na vaší bývalé planetě. A my... se s tím musíme nějak vyrovnat."

,,Děkuji za podporu důstojnice." Usmál jsem se na ni rozpačitě. Představa vesmíru, kde se skáče z temnoty do temnoty mě upřímně děsí. I když...

,,Všichni jsou na vaší straně inkvizitore, poslechneme jakýkoliv váš rozkaz." A na znamení své oddanosti poklekla přede mnou na koleno. Moje rozpaky dosáhly vrcholu, v takovýchto situacích jsem ztracený.

,,P-pokusím se vás nezklamat." Dostal jsem ze sebe.
,,Nemůžete nás zklamat komandére. půjdeme za vámi i do pekla, posádka nemá příbuzné ani rodiny, byli jsme vybráni přímo pro vaše velení." Řekla, a její slova mě vůbec neuklidnila, jelikož jak nemohou mít žádné příbuzné, přátele, milované..? Tyto věci na říši stále nechápu, ale nejspíš to bude mou zabedněností než něčím jiným. ,,Jaké jsou rozkazy komandére?" Zeptala se s jistým náznakem úsměvu na tváři. Což na mě zapůsobilo víc než veškerá slova. Ale co bych měl dělat? Vždť jsme uprostřed pustiny...

,,Vyšlete na průzkum zvědy, chci vědět něco o našem okolí." Odpověděl jsem sebevědomně.
,,Rozkaz pane!" Otočila se a zmizela. Zase jsem měl chvíli pro sebe. Brzy bych měl zajít za posádkou a zkontrolovat stav, možná je i povzbudit když bude třeba. U Císaře, cítím se hrozně. Všechno je tak zmatené...
,,Ale, kdopak to tu je." Ozvale se vedle mého ucha. Ucítil jsem jak se mi něco teplého usazuje na ramenu a na hrudní pancíř mi dopadly ve světle oranžového slunce, zlaté, dlouhé vlasy. To je ona! ta z mého snu.
,,Co tu děláš Cynthio?" Nevydržel jsem nutkání a vypustil jsem tato slova možná až příliž hrubým hlasem.
,,Ale ale, někdo je nějaký nabručení. Před chvíli jsi mě vášnivě líbal a teď na mě mručíš? Zlý inkvizitor! Tohle ti neodpustím! Našpulila rty a prstem mi zmáčkla nos." Tohle bylo na mě trochu moc. Vstal jsem a otočil jsem se. V tom jsem to uviděl, ta tvář, ta ... ta. Vytryskly mi slzy. S ústy pootevřenými jsem se jí vrhnul do náruče. Na jejím rameni jsem brečel jako malé dítě, zatímco mě jednou rukou popleskávala po zádech, jakoby mi chtěla dodat odvahu, a druhou mi hladila jeden pramen vlasů za druhým. ,,No tak, nech toho, budu od tebe celá mokrá." Zasmála se zvonivě. Ale já jakobych neslyšel, ještě víc jsem ji stisknul. tak mi chyběla... V tomto prádnu mojí duše jakoby se najednou oběvil zářivý sluneční paprsek, který spaloval všechnu zlobu a smutek. Opravdu je to ona. Cynthia se vrátila. ,,Proč jsi mě opustila, proč, proč, proč když jsem tě tolik potřeboval." zablekotal jsem.
,,Já? To ty jsi mi řekl že můžu jít, že už mě nepotřebuješ. Ale jak vidím nebyla to pravda." zašeptala a povolila sevření abych jí mohl vidět do tváře. Pořád mi tekly slzy: ,,O-omlouvám se já.. nechtěl jsem, nemyslel jsem to tak." ,,Jistě že ne, potom co jsem zmizela začal se tvůj život hroutit jako domeček z karet, tvoje láska si našla přítele, Ze školy tě vyhodili, protože jsi začal moc pít, a pak už to šlo ruku v ruce do zkázy."
,,Chci tě! Zůstaň prosím se mnou." Vykouskouval jsem pořád s mokrými lícemi. ,,jak vidím myslíš to vážně, jinak bys to neřekl tak hrr." Zasmála se znovu, ale po jedné tváři jí stekla slza, která dopadla s ozvěnou na můj pancíř. ,,Já... taky nechtěla jít, ale ty... nechtěl jsi tak jsem zmizela." Úsměv jí zmizel a nahradilo ho popotahování jak se snažila zakrýt pláč.
,,Teď už s tebou zůstanu. Udělejme TO znovu." navrhl jsem jí. Přikývla a nastavila prsteník levé ruky. Já udělal to samé. Vyšlehla záře, když se naše prsty spojily a na každém z nich se oběvil stříbrný prsten se znakem lebky. To bylo stvrzení našeho vztahu, nyní jsme byli manželé... opět. ,,Polib mě." Zašeptala. Oči se jí leskly v zapadajícím slunci této pekelné planety. Nevěřil jsem že bych tu našel štěstí. A ani ve snu jsem si nepředstavoval že by mě tu našla moje bývalá žena. Naši minulost rozebírat nebudu, poprvé jsme se potkali když mi bylo sedumnáct, po několika podivných měsících jsem si ji vzal tímto tajemným způsobem, ovšem několik měsíců před mými devatenáctinami mě opustila. Ani už nevím proč jsem jí řekl ať odejte, hlavně že je zpátky. Naklonil jsem se k jejím rtům a stvrdil jsem nový počátek našeho společenství. Za zády se mi ozval jednoduchý potlesk. Otočil jsem se a uviděl jsem Nemu, jak vesele blahopřeje k tomu co se právě stalo: ,,Tak to je něco! To se jen tak nevidí, blahopřeju!" Jakmile to zaslechla Cynthia tak se mi vytrhla z rukou, vytáhla od pasu paprskomet a namířila na Nemu. ,,Tyyyy!" Zasyčela. ,,Za všechno můžeš ty! Rok jsem kvůli tobě byla v temnotě! Vzala jsi mi ho a pak jsi ho opustila! A ty!" Otočila se na mě. ,,Řekni mi důvod proč bych jí neměla ustřelit palici! Cynthia byla opravdu rozzuřená. takto jsem ji ještě neviděl.
,,No... " Zamyslel jsem se a hledal záchranný most pro Nemu. ,,J to důležitý člen mojí posádky a taky moje jedinná vzpomínka na zemi! Nesmíš ji zabít." Rozhodl jsem.
,,Po tom všem co ti udělala ji nechceš zabít? Tolik bolesti!"  Vykřikovala Cynthia.,, Dost!" Zakřičel jsem. ,,Dnes už padlo mnoho duší a nebudu tu trpět další zmařené životy kvůli osobní pomstě!" Cynthia se uvědomila. Sklopila zbraň a zasunula ji zpátky do pouzdra. Nemu se ještě třásla. Ano je odvážná ale když se na ni míří zbraní... začala couvat a s temným výrazem ve tváři se otočila a odešla.
,,Vidíš co jsi provedla, už máš prvního nepřítele." Řekl jsem směrem k Cynthii. Ta se však usmívala, i když trochu rozpačitě.
,,Pardon, nějak ze mě ta nahromaděná zloba vytryskla. Nechtěla jse..." Ale nedomluvila, protože jsem jí prstem naznačil ať nic neříká. Nemu jsem velkým dlužníkem, zachránila mi život, i když ho předtím zničila. I to se musí ocenit. Nejsem pomstychtivý.
,,Cynthio... díky." Pošeptal jsem si pro sebe ale ona to zaslechla a usmála se. Je úžasná, vždycky dokáže povzbudit i tím nejmíň patrným způsobem. Asi proto ji miluji. ,,Miluji tě." pošeptal jsem znovu ale tentokrát hlasitěji, aby to určitě zaslechla.
,,Já tebe taky, zašeptala stejně hlasitě jako já a zasmála se. ,,Vrátíme se k svatebnímu polibku ze kterého jsme byli tak hrubě vyrušení?"
,,Jistě, doplnil jsem křivku harmonie svým úsměvem a přitiskl své rty na její. Chuť čokolády dokonala tento svazující polibek. Čas plynul tak pomalu. Příchuť Cynthiina polibku je nezapomenutelná, i po roce prakticky utopeném v alkoholu ho poznávám. Ta božská jemnost, citlivost a úžasnost tohoto prožitku... Rozpojili jsme rty a skrze víčka pootevřených očí jsme se utápeli v tom druhém. Jakou temnotu prožila? To jsem z jejích zelených očí nedokázal vyčíst, jedinné co jsem poznal byla tužba dalšího polibku, tak silná, že jí nešlo odolat. Splnil jsem jí tohle sobecké přání, a moje srdce se chystalo explodovat. Tohle je láska? To co mi chybělo celý ten rok... bylo tohle? Rty Cynthie a bušení srdce? Nechal jsem se tomu poddat. ,,Miluje tě, miluji tě, miluji tě!" Opakuji jí stále znova.
,,Šetři, čím víckrát to řekneš, tím je to všednější." Usmívá se.
,,Nemáš pravdu, čím víckrát to řeknu, tím je to silnější. Miluji tě Cynthio Soulflyer!" Podvolila se mým slovům a její tělo tálo jako led. Moje polibky cestovaly od jejích rtů k uším, potom ke krku. Vůně jejího těla byla omamná. Tak dlouho jsem ji necítil. Mezi polibky jsem jí začal rozepínat knoflíky u její vojenské blůzky, načež jsem odhalil nádherně bílou pokožku její hrudi. Polibky na krku ustaly a nyní jsem žehnal její bílé kůži na ramenou a na prsou. Cynthia vydechovala stále intenzivnějí jak si užívala svoji situaci.

,,Ehm...  Komandére?" To byl hlas důstojnice, mojí zástupkyně.

,,Ano?!" vyštěkl jsem, zatímco jsem se snažil zakrýt Cynthiu, která podle mě vůbec netušila že někdo přišel.

,,Pojďte za mnou, průzkumníci něco oběvili." Řekla jakoby si ničeho ani nevšimla. Přišlo mi to divné ale co jsem mohl dělat. Vstal jsem a Vykročil směrem k důstojnici. Cynthia mě však chytla za ruku a šla se mnou. Důstojnice o ni ani okem nezavadila. Copak ji nevidí? Ruku v ruce jsme s Cynthií procházely provizorním tábořištěm, které si moje posádka udělala ze zbytků lodě. jakmile mě osazenstvo této primitivní osady spatřili, stavili se do pozoru a salutovali mi. S výkřiky: Ve jménu Císaře! Mě všichni utvrzovali v odhodlání bojovat až do konce, pro naši záchranu. 

,,Mám úžasnou posádku." zašeptal jsem směrem k Cynthii plný pýchy.

,,Jistě." Odpověděla suše. Zdá se mi že její konfrontace s Nemu zanechala hlubší stopu. Ani se tomu nedivím. Došli jsme k rádoby stolu zhotoveného z plátu lodního pancíře, který byl pokreslený různými čarami. Mapa, napadlo mě.

,,Průzkumníci-" Dva muži s plynovými maskami a maskovacím oblečením zasalutovali v pozoru. ,,zjistili pomocí EM zařízení, že asi dvacet kilometrů na severovýchod je EM pole, nejspíše vyzařované nějakým druhem přístrojů. Mohla by to být naše šance záchraně." Během jejího monologu  mi zástupkyně ukazovala prstem kde přesně na mapě ležíme, a kde se zhruba nachází ono EM pole.

,,Dobře, vyrazím tam zjistit co se dá. Průzkumníci a několik dobrovolníků půjdou se mnou. Zástupkyně vy tu zůstanete a postaráte se o velení v mé nepřítomnosti. Pokud... se nevrátím tak mi slibte že ty lidi dostanete z planety, protože by byla zatracená škoda aby tu pomřeli. Dejte mi 20 hodin Terryjského času na moji misi. Zbytek znáte." Teď sem se cítil jako velký muž. Moje slova znamenají jak naději, tak hrozbu, takže ať se stane cokoli... uspěji, neuspěji, nějak to dopadne. Dobrovolníky bylo obtížné vybrat. Ne z důvodu nízkého počtu ale právě naopak. Přihlásili se úplně všichni, dokonce i ranění, které jsem musel pro jejich zármutek z mise vyloučit. Počet ostatních byl přesto tak vysoký že jsem se rozhol pro osvědčenou metodu tahání klacíků. Je to jednoduché. Krátký klacík značí že se mise zůčastní, dlouhý naopak. Takže se mi povedlo nakonec vybrat pět lidí, navigátora, proviantního důstojníka, zbraňovou specialistku a medika. Všichni dostali pro jistotu zbraň, nemůžu riskovat že nás něco po cestě napadne, nebo že v cíli narazíme na odpor. Nemu nevypadala nadšeně když se dozvěděla že nejde ale ani sem si nepřál aby mě doprovázela. Po střetnutí s Cynthií bude lepší nepřilívat olej do ohně. Mimo to Cythia mě bude stále doprovázet kamkoli se hnu, nebo to aspoň tuším. Zatím z jejího výrazu nedokážů nic vyčíst ale možná je to lepší. Stejně si přeji vidět její úsměv, protože je jedinná kdo mě tu může nějak zvednout náladu. Zbytek posádky se se mnou loučil nejistě, nikdo si nepřál zůstat bez aspirujícího komandéra. Ale já musel jít, dokázat všem že si jejich důvěru zasloužím po všem co jsem dopustil aby se stalo. Chůze v písku a po kamenech, chvíli ve skrytu před ostrým větrem, chvíli přímo proti němu. Vzdálenost neznamená nic, pokud pomůže zachránit i jen několik životů. Průzkumníci nedávali najevo strach a nervozitu, avšak pod jejich maskami jsem cítil žár. Všichni se ženeme za stejnou myšlenkou. Svírajíc zbraně postupujeme dál, tam kde čeká vysvobození nebo smrt.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Shuffle Shuffle | Web | 27. července 2010 v 15:46 | Reagovat

Nádhera!!!Tak romantické!Až jsem se lekla,že půjdou hned na věc...ale...neřeš,to je bohužel můj nynější vývojový stupeň xD...
Ale dobrá práce,těším se na další :)...!

2 Blackie Blackie | Web | 1. srpna 2010 v 9:28 | Reagovat

Co na to povědět, nemám slov. Naprosto dokonalé.

3 {«DeamoNFool»} - Awaki Wollchester {«DeamoNFool»} - Awaki Wollchester | Web | 7. září 2010 v 15:17 | Reagovat

Wau těžko uvěit že to napsal kluk a k tomu ještě ty ! :DD ... No asi to budete mít v rodině :D ..... Vážně nádherně napsané ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama