Vůle, Planoucí ocel! Kapitola 3

4. října 2010 v 18:12 | Medraen Soulflyer |  Moje vlastní tvorba
Zbytky staveb, jakoby opuštěné ruiny města. Ulice bez života, visící kabely a nefungující automaty. Nebylo opuštěné bezdůvodně, stěny domů totiž kryje bezpočet otvorů po výstřelech, sem tam i nějaká zarytá kulka. Na kovových rámech je vidět zaschlá krev, což dává tomuto místu zvláštní, až morbidní vzhled. Malá skupina mlčenlivých osob sledují tuto nyní naskytlou scénu smrti a prázdnoty.

,,Komandére náš cíl leží tři bloky odtud v pátém domě na levé straně ulice." Ozvala se najednou vysílačka a vytrhla mě z morbidních snů.

,,Rozumím, pokračujme až na místo určení." Odpověl sem do éteru. Skupinka se začala hýbat. Směs pancíře a vlajících plášťů se přesouvá dál. Kroky ocelových bot a jejich vrzání na kamenné dlažbě byl jedinný zvuk v tomto kraji ticha. Každý skrýval svůj těžký dech ale byl připraven kdykoli vystřelit na nepřátele. Konečně se zastavili před stavbou čistě imperiálního typu. Ale počkat .. Ten zápach, to je přece!

,,Mrtvola. No fuj." Cynthia mi odpověděla první. Zbytek týmu si toho všiml taky a jejich soustředěnost nabyla maxima. Něco tady hnije, to je fakt. Démon chaosu? Nebo jen nebohý obyvatel který neunikl svému osudu?

,,Rozrazit." Přikázal jsem a ukázal na dveře. Jeden z mých mužů se připravil na můj povel vykopnout dveře z pantů a my ostatní jsme se skryli za okolní stěny. Dveře se rozlétly pod tlakem těžké vojenské boty a poté co se usadil prach se nám zjevila místnost o několika metrech. Uprostřed byl stůl na kterém leželo něco jako rádio a vedle něj se povalovala něčí mrtvola, zřejmě už tu nějaký ten týden byla. Zčernalé maso pod ještě rozeznatelnou uniformou gardisty bylo prolezlé červy. Cynthia ovčem v rozporu k situaci přiskočila k hnijící mrtvole a začala do jednoho červa dloubat prstem. Můj znechucený výraz mi oplatila pobaveným úšklebkem a dál pokračovala v té zábavné činnosti. Zatím jsem s ostatními pozorněji prozkoumal rádio. Není divu že tu byly elektronické signály, rádio pořád ještě fungovalo. Nebohý gardista se asi snažil najít pomoc na nějakém kanálu, ovšem z toho co vidím svému osudu neuniknul. ,,Vyndejte baterie, můžou se nám hodit. Taky prohledejte toho chudáka, třeba bude mít něco co se nám bude hodit." Vydal jsem rozkaz.

,,Pane tohle měla ta mrtvola v náprsní kapse." Poklepal mi po chvíli na rameno důstojník a ukázal mi zažloutlý kus papíru. ,,Mohlo by to být něco jako zpráva pane."
,,Díky, Vraťe se zpět. Pokud najdete něco dalšího tak se ozvěte. "
,,Jistě pane." Zasalutoval a předal mi nalezenou věc. Cynthii zřejmě omrzelo ohmatávání larev a vrátila se zpátky za mnou. Vypadala spokojeně, zdá se že ji naše malé dobrodružství zabavilo. Její pohled ulpěl na kousku papíru v mé ruce.
,,Zpráva?" Zeptala se zvědavě.
,,Jo. Našli to u tvojí hračky." Odvětil sem s řádnou dávkou sarkasmu a otevřel několikrát přehnutý list papíru:

,,Planetární vysílač byl zničen. Jsme tu sami. Sami démoni přišli pohltit náš svět. Z nebes padají obrovské kukly které při dopadu vypouštějí žravé bestie. Snažíme se je ničit ale je jich příliš mnoho. Sposta našich nejlepších lidí bylo odvlečeno a sežráno těmi podivnými tvory. Vypadají jako brouci ale všichni vědí že to jsou oni, Tyranidi! Přišli pozřít naši planetu jako tisíce jiných a my je nemůžeme nijak zastavit. Už jsem tu jenom já. Všichni ostatní jsou mrtví. Těla bez hlav, hlavy bez těl a těch končetin! Přijdou si i pro mě. Už nemám čím psát takže tohle je poslední záznam. Stejně ho nikdo číst nebude, Celá planeta bude snědena brouky! Má duše patří císaři..." Další text je nečitelný, zdá se že ona osoba která je jeho původcem propukla v pláč a slzy rozmazaly písmo. Něco mi ale nesedí. Mrtvola tu je už několik dní a planeta je pořád v pořádku vyjma několika pustin, které přímo bijí do očí. Zdá se že tu brouci opravdu přistáli ale něco je nakonec zničilo, takže planeta přežila. Což se ovšem nedá říct o místních obyvatelích. Cynthia se na mě podívala a poté vyrazila ke stěně s nadějí, že otvory po kulkách ji na nějakou dobu zabaví. Oznámil sem ostatním co jsem si dal dohromady o útoku na planetu. To ovšem nijak neměnilo naši situaci. Zdroj energie nabízený vysílačem je skoro vyčerpaný a stejně by nedokázal napájet velké lodní transmitery. Zklamáni jsme se vydali na zpáteční cestu k troskám lodi. Ubíhala rychleji než se zdálo, navzdory mojí pochmurné náladě, jelikož to vypadá že na této planetě zůstane celý zbytek mojí posádky na věky. Hrobové ticho porušily vzdálené zvuky výstřelů a křiku. Tábor byl pod útokem.
,,Všichni se připravte. Jdeme!" Rozkázal jsem a všichni jsme vyběhli na otevřené prostranství jen s několika skálami rozházenými po krajině. Scenérie přede mnou potvrzuje mé nejhorší obavy. Tyranidí brouci zaútočili na nechráněný tábor, zrovna když jsme byli pryč. Jak chytré, museli nás celou dobu pozorovat. ,,Postřílejte ty bestie!" Zakřičel jsem a vyběhl jako první na bitevní plochu. Skrz zvířený prach jsem si všiml že kulky vyletující z tábora nepatří nám. Zářily zlatým světlem a propalovaly se tělem brouků. Za nejbližší skalkou vyšlehl zážeh plamenů a z několika dalších brouků udělal sesmahlé hromádky popela. Práce sester, o tom nepochybuji. Výstřely ale brzo začaly chabnout. Brouků se valilo čím dál víc a spousta jich byla už v táboře. ,,Ne! Pospěšme si rychle do tábora!" Všichni jsme namířili zbraně a prostříleli si úzkou pěšinu v mase brouků velkých jako ovce. Rychlý běh zatěžoval dýchací filtry v mé helmě, ale snažil jsem se nezastavovat. Uzavírám skupinu mých přátel a nechci aby se někdo stal obětí žravých brouků. Konečně jsme byli za obranou linií. Přede mnou stála výsadkouvá loď sester a okolo ní udatně se bránící bojovnice. První z nich si mě všimla a okamžitě ke mě přiběhla.

,,Hlavní sestra vyžádala abychom vás a vaši posádku dopravili na její loď. Už jsme ani nedoufali že se vrátíte, brouci sem vtrhli už před nějakou dobou. Rychle se naloďte abychom mohli vyrazit, tato planeta byla určena k likvidaci." Rychle jsem se ohlédl. Členů mojí posádku už moc nezbývalo, zase jsem je zklamal.

,,Zpátky! Rychle na loď, všichni. Kde je Nemu? Nemu!" Křičel jsem po lidech přibíhajících na loď. Cynthia se oběvila odnikud a zavěšená za traverzu trčící z lodi mi pošeptala: ,,Už je v lodi neboj se. Je ale zraněná měl bys jít za ní." To mě moc neuklidnilo a jakmile byli všichni uvnitř vydal jsem pokyn ke startu. Poslední sestry naskočily na zavírající se výtah. Otočil jsem se a chtěl jsem vyrazit za ostatními když jsem ucítil palčivou bolest v noze. Ohlédl jsem se a spatřil jednoho z brouků zakouslého v mojí noze. Zakřičel jsem a díky tomu se otočila jedna ze sester která ho hned odstřelila přesně mířenou ranou z bolteru. Výtah se zavřel ale já se sesunul na zem. Musel mít v zubech nějaký jed který mě zlomil. Cítím jak mi chladne krev. Tak tohle je pocit smrti? Sestry mě táhly nějakou dlouhou chodbou, ovšem jejich křik byl už tak vzdálený. Podle tvaru stropu jsme překonali několik vzduchových přepážek a potom mě zalilo bílé světlo asi zdravotnické místnosti. Podlaha se pode mnou ztratila, ale jen na chvíli jelikož brzy jsem pocítil měkkou matraci. Kolem mě stálo několik lidí ovšem jejich tváře byly nečitelné a jejich pohyby rozmazané. Můj kyrys byl pryč takže měkké záhyby lůžka obdařily celé moje tělo svojí poklidnou pohodlností. Otočil jsem se. Vedle mě ležela osoba mě známá a osoba mě velice blízká, Nemu. Tvář má od krve a obličej v křečovém výrazu bolesti. Z posledních sil jsem natáhnul ruku a dotknul jsem se její tváře. Tak krásná a přesto tak chladná. Potom už přišla jenom tma.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama