Věčnost přijímá zodpovědnost

29. dubna 2013 v 7:28 | Medraen Soulflyer |  Moje vlastní tvorba
Bloudění po rudé pustině mne zabavilo na několik hodin, ale cesta do kopce se stávala stále obtížnější. Rozhodl jsem se tedy na chvíli si odpočinout a usedl jsem pod ochranu jednoho mohutného stromu. Tato cesta byla velmi zábavná, i když jsem vlastně nic neviděl, jen stromy, skály a nekonečné lány travin a nízkých křovin táhnoucích se jako moře k obzoru. Krajina se zdála klidná a naprosto nekonečná. Klid mne prostupoval a já jsem si ho mohl konečně vychutnávat po mnohých životech prožitých ve stereotypu, bez naděje na změnu. Tolik jsem si přál aby se něco změnilo, aby se objevila byť jen jedinná nová věc ve věčném koloběhu stejných událostí. Teď jsem tu, ve světě, který jsem nikdy předtím nenavštívil a nemám nejmenší tušení proč jsem se tu ocitl. Mám strach ze změny a z něčeho nového, ale nevypadá to že by to vedlo negativním směrěm, naopak tu vládne taková věčná harmonie. Takže se cítím v klidu a mohu si vychutnávat tuto změnu prostředí.

Po obloze se hnaly mraky velikou rychlostí a začaly kvapně zastiňovat celé okolí. Z rudé barvy, která vládla okolí, se rychle stávala černá a po chvíli jsem neviděl ani na krok. Celý svět jakoby zakryl závoj neproniknutelné černé barvy. Najednou jsem se cítil trochu nesvůj, z takové náhlé změny prostředí, ale vše lepší než nekonečné střídání života a smrti. V naprosté temnotě se náhle objevila jiskra světla, života a radosti. Zprvu malá, a téměř neviditelná, ale rychle nabírala zářivosti a velikosti. Byla nádherná a příjemná, prostupovala okolní temnotu a naplňovala mne zvláštním pocitem klidu, míru a... lásky ? Opravdu je to ten sladký pocit kterého jsem byl tak dávno zbaven ? Ale tato láska byla odlišná. Byla bez krutosti, zášti. Čistě stvořená a neposkvrněná bytím. najednou jsem stál naproti bytosti která mě milovala, jak to jen lze, a zároveň mne naplňovala nekonečným pocitem štěstí, radosti, pohodlí. Bytost, tvořená zářivým světlem, bez tvaru, ale přesto se silnou vůlí mi promlouvala do mé mysli. "Vítej v zemi snů, bytosti bez těla. Já jsem Anděl a jsem tu abych ti vypomáhal na tvé cestě. " Jakmile bytost domluvila, tak zářící energie zmizela a tak i temnota, a okolo mne se opět oběvila prázdná pustina, jen s několika stromy a skalami. Byl to podivný zážitek, ale cítil jsem se najednou plný energie a spokojenosti, tak jsem se rozhodl opustit své odpočinkové místo a pokračovat v cestě na vysoký kopec, abych třeba oběvil směr, kterým se mám vydat.

Cesta to byla složitá, ale nakonec jsem dorazil ke svému cíli, vrcholku kopce. Moje spokojenost mne ale opustila a zničeho nic mi bylo k pláči při pohledu na nekonečně se rozléhající krajinu okolo mne. Co je tohle za místo ? Proč tu jsem ? Mé utrpení z nekonečnosti bytí jen převzalo jinou podobu a uvrhlo mne na nekonečné pláně, bez znamení konce, změny, a tentokrát i života. Jak bych si přál nebýt tu sám, mít společníka se kterým budu prozívat všechny mé zážitky, někoho kdo mne nikdy neopustí a s kým bych sdílel svůj život. V koloběhu bytí jsem měl různé partnery, manželky, děti. Ale nikdo tu pro mne skutečně nebyl, nikdo nechápal mé utrpení, skutečně mě nepodporoval. Byli to jen obrazy skryté za sklem, kterých jsem se ve skutečnosti nemohl dotknout. A to neustálé střídání životních koloběhů mne vyprazdňovalo, neustélé prožívání toho stejného, pouze v jiném obalu.

Začínal jsem si uvědomovat, co tady vlastně dělám. Odešel jsem z vlastní vůle, jelikož jsem nemohl dále snášet nepřízeň osudu. Mé sny se nemohly splnit a zůstával jsem prázdnou duší, kráčející světem, potřeboval jsem energii a cestu, ne stání na místě, čekání, rozhodování, znuděnost ze strnolosti situace. Jsem padlá bytost, už to chápu, nestačil mi strnulý život a proto jsem odešel na tohle místo, kde jsem doufal v naplnění mých snů, i kdyby to byla iluze. Místo toho jsem pouze oběvil další způsob jak zůstat strnulý, bez dechu, života, pohybu, lásky. Proč jsem to ale udělal ? To již netuším.

Bytí je utrpením. Tohle si říkám v duchu když zírám do nekonečných dálek. Potřeboval bych přestávku, návrat k energii a radosti z bytí. Něco co mne udělá šťastným a spokojeným. Při takových myšlenkách se rád uvolním a uklidním. I mé okolí se jakoby měnilo podle mojí nálady. Nekonečnou rovinu začalo zaplavovat moře a tráva podemnou začala ustopovat a odhalila drobné kamínky různých barev. Za mnou vyrostly zelené, svěží stromy a doprovodily je husté keře společně s holými skalami. Obloha se vyjasnila a ukázala ospalé slunce topící se v záplavě rudé vody na horizontu. Voda nyní dosahovala až k mým nohám a byla průzračně jasná. Viděl jsem v ní svoji zmatenou tvář. Ohlédl jsem se. Za mnou ležela plážová rohožka a dál stála malá plážová chatka, okolo které hořely pochodně. Ucítil jsem dotyk. Podíval jsem se vedle sebe a viděl jsem dívku zírající do nekonečného prostoru před sebou, s hlavou opřenou o mé rameno. Brala si kousky nakrájeného ovoce z velké mísy vedle sebe a v druhé ruce držela sklenku vína, kterou jsem měl i já. Z ničeho nic cinkla svojí sklenkou o tu mou a pronesla přípitek. Tak na nás.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama