Věčnost se točí v kruhu

16. dubna 2013 v 1:32 | Medraen Soulflyer |  Moje vlastní tvorba
Proč se tolik bojíš? Ptám se sám sebe. Vždyť jsi to zažil už tolikrát. Počátek stvoření, průběh existence, a konec, smrt, rozklad, prach a popel. A teď když se blížíš ke konci tak máš strach ? Vždyť je to tak bezvýznamné tak se neboj. Zemřeš. Přesto se znovu oběvíš právě na tomto místě a budeš opět sledovat své vzkvétání, vrchol a nakonec úpadek. Všichni lidé kterým jsi kdy věřil a ve které si doufal jsou pryč, tvoje existence je zde uvězněná a bude se neustále točit dokola, zrození, život a smrt. Znova a dokola, nic tě nezachrání, nikdo se tu neoběví, jsi sám. Během svého pobytu zde jsi potkal už tolik lidí, lásky, naděje, strachu, nenávisti, bolesti a odsouzení. Všichni jsou ale pryč a vzali sebou i své emoce, jsi zcela sám, jelikož jenom ty se budeš neustále točit v koloběhu stvoření, života a smrti. Zůstala ti jenom nekonečná trhlina ve vlastní duši, kterou nemůžeš nikdy zahojit, nikdy zahltit, nikdy zacpat. Strach. Strach ti vládne. Už to zase bolí, duše se mi trhá na kusy a není tu nikdo komu bych to mohl povědět, kdo by mi mohl pomoci. Všichni jsou tak vzdálení, nekonečně smrtelní a nechápaví. Křičím. Je to ale jen tlumený, tichý zvuk v mé hlavě. Umírám, končím, neexistuji.

První věc kterou prožiji je hluboký nádech jak lapám po dechu. Jsem obklopen štěstím, láskou, existencí. Nový kruh započal a já jsem v něm opět hlavní postavou. Jsem obklopen lidmi kteří o mě pečují s láskou, chrání mě a pomáhají mi. Jsou to vůbec lidé ? Za ty dlouhé věky co jsem tu uvězněn jsem ztratil smysl pro rozpoznávání bytostí, vlastně je to jedno. Jsem jako rostlina natahující se po prvních paprscích jarního slunce. Potřebuji energii abych mohl pokračovat dál, a ona přichází, vyplňuje mne a dává mi sílu do života. Jsem šťastný, běhám mávám rukama a bavím se. Ale je to jen iluze. Vždyť uvnitř jsem pořád stejný, nekonečná, prázdná a hladová bytost, kterou nelze nasytit povrchní iluzí štěstí a lásky která vyprchává. Přesto je to svůdná představa, a tak se nořím do iluzí, a snažím se zapadnout mezi ty veselé a láskyplné tváře. Vždyť jsem na počátku koloběhu existence a nikam nespěchám.

Zablesklo se mi před očima a vidím se v zrdcadle. Už to není ta mladá radostná bytost, které se snaží plnými doušky užívat života, bytí, existence. Jsem v polovině tohoto hrůzného koloběhu, dostávám iluzi zdraví, síly, energie. Někdo mě volá, a já poznávám svoji ženu, družku, společnici. Usmívá se a drží za ruku mladou bytost, nejspíš mé dítě. Na povrchu se usměji, přijdu k nim, ženu políbím a dítě pohladím po hlavě. Je to jen iluze, kterou mi předhazuje tato sféra, tento prostor. Uvnitř jsem plný hněvu, nespokojenosti a smutku. Tyto iluze se mi hnusí jelikož se opakují. Zrození, síla, smrt. Neustálý koloběh který se nikdy nezastaví ani nepočká, je tu od vždy a navždy. Navíc se nemohu ovládat, existence tohoto prostoru a veškeré dění, i moje chování je podmíněno jiné síle, kterou jsem nikdy nepoznal. Jsem vězeň uvěznění ve vlastní existenci bez možnosti svobodné vůle. Ovládl mě pláč, po tvářích mi tečou slzy a duš mi praská a puká. Přesto při pohledu do zrdcadla vidím smích, slzy smutku se mění v slzy štěstí. Tato hra s mou duší je přeci jen trochu krutá.

Opět se zjevuji ve své poslední hodince. Vyčerpaný a bez energie, s hladem po životu, svobodě, existenci, změně, naději. Uspokojuje mne fakt, ža tato hra končí, děsí mne fakt že za chvíli začíná další kolo. Nemám ponětí kolik takovýchto životů jsem prožil, nevím proč jsem zde, nevím zda je to trest či odměna. Vím jen že se to bude vždy opakovat, nikdy se to nezastaví, napovrchu je to nekonečné nebe, uvnitř je to nekonečné peklo. Cítím jak mne opouští život, jak se kruh existence schyluje k finální fázi. Smrt a rozklad. Opět zemřu, jako už stokrát a opět se zrodím, budu žít. Celý tento kruh mě neskutečně ničí, nemohu do něj nijak zasáhnout a nemohu udělat žádné vlastní rozhodnutí, vše se točí mimo mne. Chtěl bych být svobodný a sám se rozhodovat, odejít z tohoto místa a začít psát vlastní příběh z mojí vlastní vůle. Nepamatuji si proč jsem zde, v tomto hrozném místě bez svobodné vůle, ani jak jsem se sem dostal. Nevím zda jsem se to ocitl z vlastní nebo cizí vůle, vím jen že trpím. Cítím jak mi z těla odchází poslení zbytky života, umírám a další kruh se uzavírá.

Proberu se s mohutným nádechem a očekávám klasický příval radosti a lásky, to se však neděje. Zmocnilo se mě zděšení smíšené s úlevou a naprostým zmatkem. Co se stalo ? Proč se místo obvyklých pocitů oběvilo něco jiného ? Místo domu a dětí mě obklopuje rudá pustina s nenávistným krvavým sluncem. Vše je pokryto rudou barvou, tráva, keře, stromy i skály okolo, vše je rudé. Netuším zda to zabarvuje slunce, či je to tak přirozené, ale děsí mne to. Trhlina v mé duši není cítit tolik jako obvykle a já se vlastně cítím docela pohodlňe. Změna. Po nesčetně mnohých životech přišlo něco zvláštního, něco jiného co jsem ještě nezažil. Proč se to stalo ? Proč zrovna teď ? Vypadá to že odpovědi na tyto otázky mi budou prozatím utajeny, ale to mi nevadí, něco se změnilo, můj příběh se změnil a vypadá to velice zajímavě. Zvedám se z rudého moře a vydávám se směrem ke skalám. Snad z vrcholku nějaké z nich zahlédnu něco co zaujme mou pozornost, a snad mi pomůže vysvětlit změnu mého stavu, změnu mého života.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama